Rehabilitace po úrazu

Vždy jsem tíhnul ke sportu. V devíti letech jsem začal hrát fotbal, v té době brali až od deseti, ale "ukecal" jsem je, že mi vlastně v tom roce už deset bude, jenom zmínka o tom, že až v prosinci, nějak nepadla…

Přitom ostatní sporty mi také vždy dělaly radost, nohejbal, volejbal, či basket i když na ně nemám potřebnou výšku. V sezóně, kdy mi bylo čtrnáct, nám zakázali přes zimu v tělocvičně fotbal, musel ho tedy nahradit alespoň stolní tenis, a protože mi to připadalo málo, ještě k němu od souseda podomácku vyrobené činky na posilování. "Pinec" mě bavil, činky ne, rychle se vrátily ke svému tvůrci.

Možná to způsobil nedostatek vůle, nebo nevhodná velikost činek, (byly to jednoruční "nakládačky, které bylo možné spojit v jednu velkou obouruční činku). Takto upravené "neměly chybu", ale jednotlivě byly příliš velké, při posilování občas škrtly jedna o druhou a to vadilo nejen mé maličkosti, ale způsobený hluk i ostatním členům rodiny. Do lepších se mi nechtělo investovat, musel se tedy najít jiný způsob. Od té doby, sloužila při mém posilování jako zátěž, vždy jen hmotnost mého těla - kliky, dřepy, sklapováky, sedy -lehy, psaní čísel "do vzduchu" od jedné do deseti nohama, přitahování na hrazdě apod. - ale s přibývajícím věkem, čím dál méně.

Zdálo se mi, že na "solidní" postavu stačí to, co natrénuji při fotbale, při běhání na běžkách, či občasném koketování s atletikou, později i s tenisem. Když má "vyčochtaná" kolena způsobila ukončení fotbalové "kariéry", musel se najít nějaký náhradní "základní" sport. Volba padla na cyklistiku a byla to volba skvělá. Všechny síly působí v ose, soupeř Vám nemůže nasadit speciálně na zavázanou nohu "šprajc" a pokud nejezdíte v cyklistickém balíku, můžete si ublížit jen svou vinou. Alespoň tak to vypadalo do prvních "příhod" s českými řidiči.

Neohleduplnost některých z nich hraničí s pokusem o vraždu. A myslím si, že mé heslo týkající se sportování - sebehůř mnou provozovaný sport, je pro mé tělo lepší, než sebelepší sport v televizi - a na něj navazující - třeba blbě, ale s chutí, mi pomohlo když došlo v r. 1994 k mému setkání, coby cyklisty, s autem. Nemohlo to skončit jinak, než mou prohrou - inu tuna plechu, je tuna plechu. Bylo z toho polytrauma a celkem šest měsíců v neschopnosti. Na Bulovce mi krásně sešroubovali čtvrtý a pátý bederní obratel, žebra nechali, ať si poradí sama - dodnes mám jedno nějak, (řečeno mluvou rodokapsů) " proklatě nízko", nikoli zavěšené, ale umístěné. K přerušení míchy naštěstí nedošlo, byla jen "načatá",či co já vím, nejsem odborník, nicméně pravá noha se ani po týdnu téměř nehýbala, (i když rána přišla zleva), bylo však jisté, že úplně "mrtvá" není.

Zatím, co zbytek těla doslova "hořel", na ní mi bylo zima. Vlastně dodnes není přes veškeré mé úsilí zcela v pořádku. Někdo mi kdysi říkal, že když náraz při nehodě člověka zuje, je to většinou, "konečná". Nevím zda je to pravda, ale mohlo by na tom něco být, já při nehodě o jednu botu přišel, druhá mi zůstala a chvíli to prý skutečně vypadalo "nerozhodně". Třeba mi opravdu pomohla na tu správnou stranu, pevnost vším tím sportem vytrénovaného těla. Asi po třech nedělích, z toho týden na "intenzivce", přišly první nesmělé pokusy o "chůzi", s podpůrným vozíkem. Šlo to pomalu a "ztuha". Nevím , zda je to náhoda, či úmysl, nebo to mají rehabilitační sestry v popisu práce, jak na Bulovce, tak ve Vysočanech, byla na tomto postu velmi sympatická dáma a nebojím se říci, že krásná.

To se člověk přímo styděl kňourat a jaksi samozřejmě, dřel jak "hovado", (alespoň mi to tak připadalo). Výsledkem bylo, ( z mého pohledu), rychlé zlepšení a (zas jen můj názor), předčasné odeslání do Kladrub. Mé tělo totiž "zdobil" korzet, který neumožňuje sedět a všechny procedury v Kladrubech, (kromě masáží, procházek a bazénu), jsou v sedě. Jenže bazén byl vypuštěný, masáže po deseti dnech skončily a procházet se člověk může kdekoli. Ostatní šli z jednoho léčení na druhé a já se nudil. Prohlásil, jsem tedy, že vlastně zabírám místo těm, co mohou sedět a všechny procedury využít a na revers odešel.
Začala rehabilitace ve kbelském zdravotním středisku, elektroléčbou na místa pravé nohy, která stále byla bez citu, (ostatně některá zbyla dodnes), možná i nějaké "magnety", už si přesně nepamatuji a posilovací cviky na záda a nebohou pravou nohu. Už v době ležení bez pohybu, naštěstí na dekubitové matraci, (při pokusu o nějaké velké převalování se mi vždy zamotaly do postele dráty vyčuhující z klíční kosti), jsem zhubnul na ideální "závodní váhu" - 58 kg(o Vánocích mívám přes 80 a na jaře před sezónou kolem 72). Když jsem to jako klad celé této "příhody", presentoval ošetřujícímu panu doktorovi s tím, že raději nebudu moc jíst, abych si ji udržel, viděl jsem na něm, že mě má za úplného blba a taky to i když trochu jinými slovy, (přece jen to byl profesionál), řekl.

A měl pravdu - radost mi to dělat nemělo. Neubyl mi totiž jen tuk, ale především atrofovaly svaly. Bylo tedy potřeba dost jíst, aby se svaly mohly znovu vytvořit a cvičit. Mé domácí posilování bylo tedy zaměřené hlavně na nohy s důrazem na pravou. Je tomu už téměř deset let, ale pokud si pamatuji, nejméně dvakrát týdně večer, když děcka odešla spát, byla mnou "okupována" jejich prolézačka, protože bylo třeba se při dřepech přidržovat vodorovné trubky. Ještě mi nebylo tak dobře, abych si mohl dovolit dělat dřepy bez opory, nebo namontovat "hrazdu" doma. Některé týdny to bylo každý den a možná byl můj přístup špatný, přesto každý den muselo být dřepů víc, než ten předešlý, vždy v sériích "do únavy". A po nutném zregenerování - znovu. Když to bylo dobré, (žádné nesnesitelné bolesti), dostávala víc zabrat právě "horší" pravá noha. Šířku i "nadhmat" či "podhmat""přidržovacího" úchopu, kterým jsem si, hlavně zpočátku, při dřepech dost pomáhal, jsem obměňoval, aby se procvičovaly všechny svaly paží, ramen i některé zádové. Tak to probíhalo celou zimu, z pár dřepů na podzim, jich bylo v půlce ledna několik set.

Po nástupu do práce, nebylo už po příchodu domů tolik času ani chuti, zpočátku jsem byl úplně "hotovej" a to rozumný šéf toleroval, (ostatně podle mého názoru předčasně, jsem šel do práce i na jeho přání) i občasné krátké "srovnání" zad na podlaze. Aby noha moc nezlenivěla, přišla pod desku stolu kladka a pravá noha mohla tahat, (hlavně do strany "za malíčkem"), nejdříve ocelovou pružinu, ta ale byla hlučná, musela ji nahradit guma a posléze stále se zvětšující závaží.

Takto dostávala noha "zabrat" ve vhodných chvílích, (před pracovní dobou, v době oběda, nebo když nebylo "do čeho píchnout"), asi půl roku. A pak už podle hesla : "čím ses zmrzačil, to tě musí napravit", přišlo na řadu kolo. Nešlo však jen o naplnění tohoto hesla za každou cenu, dodnes se mi lépe jezdí na kole než chodí a to, co zřejmě předvádím okolí místo běhu, bych na videu vidět nechtěl. V roce 1996 na jaře, mě předjela v Mělnickém kopci na Chloumek paní na skládačce, s plným nákupním košíkem. A jela z krámu, zatímco já se pokoušel ujet mimo závod, jen tak pro sebe, tradiční "hobbycký" podnik pořádaný CKKV, závod Praha -Doksy. Potupu jsem udejchal, ale v horské prémii na Ráj, (hrdost se vrátila v tu nejhorší chvíli a já se pokoušel "na krev" za každou cenu kopec vyjet), mě přílišné křeče z kola stejně sundaly. Auto, které se nabídlo vzít mě do cíle, muselo těch deset metrů, které nás dělily, scouvat, nebylo možné udělat ani krok.

Se vzrůstajícím počtem najetých kilometrů, však byla jízda stále lehčí, do té doby nezdolatelné kopce, se začaly "pokládat" a já v následujících třech letech ujel pokaždé přes deset tisíc kilometrů. Víc už nešlo, hlavně z časových důvodů a také se začalo ozývat koleno, které bylo důvodem mého dřívějšího skončení s fotbalem. Poslední dlouhý "flák", byl krásný objezd, nádherných Jižních Čech, dlouhý 364 km, pořádaný pod názvem "Jihočeská Rundička". Potom jsem skoro na rok a půl, aby si koleno odpočinulo a dalo se trochu do kupy, ježdění zkusil omezit jen na přepravu a krátké projížďky "na kmihu", přesto, že kmihat moc neumím a dávám přednost spíš silovému pojetí jízdy.

Občas jsem toto popojíždění proložil "testovací" stovkou po rovině do Poděbrad a zpět. Letos už zase jezdím trochu víc, koleno "drží" a i když přesnou evidenci už nevedu, mám najeto tolik, že nebyl příliš velký problém dojet z Prahy na kole zafandit na mistrovství Evropy postižených cyklistů u Teplic.
V současné době jsem znovuobjevil krásu létání s draky, (stavím řiditelné "malajské" ovládané dvěma, nebo čtyřmi šňůrami) a protože mám také draka o rozpětí přes čtyři metry i to, jak "hotový", může být člověk, již po půlhodinovém létání s drakem těchto rozměrů a to nemusí nijak zvlášť silně foukat. Není to samozřejmě posilování v pravém smyslu slova, sílu ani její směr a tím zatížení určitého svalu nelze přesně stanovit, je to ale skvělá zábava na čerstvém vzduchu a teprve doma zjistíte, podle toho jak vás bolí, nejen ruce, ale i paže a vlastně celé tělo, že jste museli pěkně "máknout", akorát, že při samotném létání, si ani neuvědomujete, jak dostáváte zabrat, obzvlášť když se létat teprve učíte a máte plné ruce práce, udržet draka ve vzduchu. Pokud nechcete létat hned "vysokou" pilotáž, není zvládnutí draka, zase až tak těžké, aby se musel někdo bát, že nezvládne s drakem létat hned napoprvé.

Netroufám si tvrdit, že můj postup rehabilitace a přístup k ní, byl ideální, vždy mi, při mé vrozené lenosti, byla blízká cesta nejmenšího odporu, v tomto případě cvičení jakoby mimoděk, možná právě proto se mi nepodařilo splnit můj nadstavbový cíl - moci zase normálně běhat. Dodnes po krátkém klusání naroste bolest v zádech natolik, že to raději zbaběle zabalím, už proto, že v těch několika případech, kdy jsem se vůlí donutil pokračovat "přes moc", skončil pokus nestihnutím, včas a dobře "tam dát" pravou nohu - myšleno na zem a následoval pád, na špatnou stranu pravé nohy, po podvrknutí kotníku. Těch pádů si ostatně užiji dost i při obyčejné chůzi, stačí nepozorně našlápnout, ne o moc vyšší nerovnost než 1 cm a válím se, jak po deseti pivech. Díky tomu mají ale moji případní spoluhráči při nohejbalu, vždy dokonale upravený kurt, protože těch pár rychlých kroků zvládnu při vybírání míče udělat a znovu hraji se svým synem nohejbal, jen musím hrát vždy "placírkou", při "šajtli" mi většinou zůstane míč "přilepený" na tuto stranu "přichromlé" noze. Je velmi těžké odhadnout sílu úderu, nemáte-li v určitém směru v noze cit a normální sílu. Tyto problémy však zapříčinily značné zlepšení levé nohy, ke kterému bych se jinak nedonutil.

Uvědomuji si, že případného čtenáře obtěžuji rádobyvtipnými pořekadly, ale na závěr si neodpustím ještě jedno, na kterém se shoduji s kolegou cyklistou, který boural asi o rok později - marný pokus prorazit hlavou svodidla, (stačilo k tomu trochu, pozdě uviděného "blátíčka", v jinak běžně projížděné zatáčce), který po fraktuře lebky, (bohužel absence cyklistické přilby) a hrudního obratle, marodil téměř rok a také měl tu čest, znovu se jako dospělý učit chodit. Tedy : "nepamatuji se, jaké to bylo, když jsem se učil chodit poprvé, ale jaké bylo, učit se chodit v devětatřiceti, nezapomenu už nikdy!"